Porodnice U Apolináře v Praze

Vánoce, které nám změnily celý život

Příběh o bolesti, strachu, nekonečném čekání… a jednom malém zázraku jménem Damianek

Jsou Vánoce, které jsou hezké.
A pak jsou Vánoce, které vám navždy změní srdce.

Takové, které vás bolí.
Takové, které vás rozpláčou.
Takové, které vás naučí vážit si každého nadechnutí.

Ty naše byly přesně takové.

---

Dva týdny čekání. A jeden seznam, který ležel na stole

Už čtrnáct dní předem jsme měli doma na stole papír.

Seznam.

Napsaný rukou Jarušky. Pečlivě, přehledně, srdcem.

Co všechno musíme vzít s sebou do Prahy, až přijde ta zpráva.
Co nesmí chybět.
Co bude potřeba.
Co by mohlo zachránit situaci.

Oblečení.
Doklady.
Léky.
Hygiena.
Všechno.

Ten papír jsme míjeli každý den. Ležel na stole jako tichá připomínka toho, že se blíží něco velkého. Něco, co nám navždy změní život.

Každé ráno jsme se na něj podívali.
Každý večer jsme ho znovu četli.

A říkali si: „Už to může přijít kdykoliv.“

---

Noc, kdy rodič prostě sedne do auta a jede

Byla noc z 18. na 19. prosince.

Venku tma. Mráz. Ticho.
Silnice prázdné. Města spala.
Lidé doma balili dárky, těšili se na Vánoce, plánovali sváteční dny.

A my s Jaruškou jsme stáli v předsíni.

Naše dcera Domča byla v posledním týdnu těhotenství.
Každý den mohl být ten den.
Každá noc mohla být ta noc.

Její manžel Honza byl nemocný. Ležel doma s horečkou, zesláblý, vyčerpaný. A Domča byla na všechno sama.

Stav se horšil a Domča napsala, že jedou s Honzou na pohotovost.

A bylo rozhodnuto.

Neváhali jsme ani minutu.

Jaruška sáhla po seznamu, který měla čtrnáct dní připravený.
A během třiceti minut bylo všechno sbaleno.

Tašky stály u dveří.
Doklady byly po ruce.
Auto bylo nastartované.

Jako bychom na tu chvíli čekali celý život.

Sedli jsme do auta a vyrazili do Prahy.

Drželi jsme se za ruce. Mlčeli. A každý z nás měl v hlavě tisíc myšlenek.

Naše holčička.
Naše Domča.
Ta, kterou jsme kdysi drželi v náručí.
Ta, kterou jsme učili chodit.
Ta, kterou jsme vodili do školy.

A teď se z ní měla stát maminka.

Jeli jsme za ní a za Honzou.
Jeli jsme za naším nenarozeným vnoučkem.
Jeli jsme pomoct. Být nablízku. Být oporou.

Byli jsme plní očekávání. Dojetí. Lásky. A taky strachu.

Netušili jsme, že za pár dní nás položí nemoc. A že nás čekají Vánoce, na které nikdy nezapomeneme.

---

Když nemoc přijde v tu nejhorší chvíli

20.Prosince

 

Den, kdy nás oba položila viróza.

Velká. Zlá. Vyčerpávající.

Horečky. Třes. Slabost. Bolest v každém kousku těla. Nemohli jsme skoro vstát z postele. Nemohli jsme skoro mluvit. Nemohli jsme skoro dýchat.

A do toho Domča už byla těsně před porodem.

Najednou jsme nebyli silní rodiče.
Najednou jsme nebyli oporou.
Najednou jsme byli jen nemocní lidé, kteří se bojí o své dítě.

Všude jsme chodili v rouškách.
S rukavicemi.
S dezinfekcí v kapse.

I když nám bylo zle. I když nás bolelo celé tělo. I když jsme sotva stáli na nohou.

Protože když čekáte na narození vnoučka, nic vás nezastaví.

---

Cesty do porodnice. Poplachy. Naděje. Zklamání.

23.prosince – poprvé porodnice

 

26. prosince – znovu porodnice

 

27. prosince - znovu porodnice

 

Seděli jsme na chodbě.
V rouškách.
V rukavicích.
Drželi se za ruce.

A pokaždé jsme si říkali: „Teď už to přijde.“

Ale pokaždé to byl planý poplach.

Odjížděli jsme domů unavení, vyčerpaní, plní obav a s otázkou: kdy už?

---

Štědrý večer v rouškách

24. prosince

Štědrý večer.

Stromeček svítil.
Svíčky hořely.
Na stole byl řízek a bramborový salát.

A my seděli u večeře v rouškách.

Jedli jsme potichu.
Dívali se na sebe přes roušky.

Byly to Vánoce bez klidu.
Bez pohody.

Vánoce plné čekání.

---

Kaplička v porodnici

28. prosince. Chodba, na kterou nikdy nezapomeneme

Seděli jsme všichni na chodbě porodnice.

Ticho.
Jen kroky sester.
Jen tlukot vlastního srdce.

A pak Honza napsal jednu jedinou zprávu:

„Rodíme.“

V tu chvíli se svět zastavil.

Podívali jsme se na sebe.
Jarušce se zalily oči slzami.
Mně se rozklepaly ruce.

Seděli jsme tam. V rouškách. V rukavicích. A modlili se, aby bylo všechno v pořádku.

Minuty byly nekonečné.

A pak…

---

Náš Damianek

Narodil se.

Náš vnouček.
Náš Damianek.
Malý. Krásný. Zdravý.

V tu chvíli jsme se rozplakali.

Byly to slzy úlevy.
Slzy štěstí.
Slzy vděčnosti.

A my jsme byli najednou babička a dědeček.

---

Náš malý velký zázrak

Dnes už je doma.
Spinká.
Dýchá.
Roste.

A my mu každý den šeptáme:

„Vítej na světě, Damianku. Čekali jsme na tebe celý život.“

---

Jsme jen obyčejní lidé

Možná nás znáte jako Deejadu.
Možná máte doma náš domeček, svíčku, kousek útulna.

Ale především jsme máma a táta.
Dnes už babička a dědeček.
Rodina, která prožila Vánoce, na které nikdy nezapomene.

Máme stejné strachy jako vy.
Stejné radosti.
Stejné bolesti.

A jedno malé srdce, které nám ukázalo, co je v životě opravdu důležité.

---

Děkujeme, že jste s námi.
Děkujeme, že čtete náš příběh.
Děkujeme, že jste součástí naší rodiny Deejada.

Poděkování, které patří od srdce

Na závěr bychom chtěli z celého srdce poděkovat všem sestřičkám, porodním asistentkám a lékařům z porodnice u Apolináře v Praze.

Za jejich lidskost.
Za jejich trpělivost.
Za jejich klidná slova v těch nejtěžších chvílích.
Za jejich profesionalitu, která nám dodávala jistotu, když jsme se báli.

Viděli jsme, s jakou péčí se starají o maminky.
S jakým citem berou do náruče novorozená miminka.
S jakým respektem přistupují ke každé rodině.

Díky nim přišel na svět náš Damianek v bezpečí, klidu a lásce.

Děkujeme vám za to, co děláte.
Vaše práce má obrovský smysl.
A my na vás nikdy nezapomeneme.

S hlubokou vděčností
Michal & Jaruška

Děda a babička malého Damianka